Rozsouzená věc určení neexistence zástavního práva

Pro novou dobu vyznačující se vypjatým egoismem je signifikantní, že neúspěšní účastníci se ani po vydání negativního pravomocného meritorního rozsudku s pravomocným zamítnutím návrhu na obnovu řízení nevzdávají a opakovaně jinak žalují totéž ve snaze využít teoretických neznalostí spřízněného soudce sofistikovaným matením „novými“ nerozhodnými skutečnostmi.

Institut rozsouzené věci ve smyslu ustanovení § 159a o.s.ř. (dříve § 159 o.s.ř.) je nezbytný nejen pro právní jistotu účastníků i dotčených třetích osob, ale i pro samotnou autoritu soudní moci, neboť jejím nerespektováním je v případě antagonistických rozsudků o téže právní skutečnosti prokazatelné, že výsledek soudního řízení je často nahodilý.

Hmotně právní skutečnosti prokazatelně nastalé ještě před vyhlášením posledního meritorního rozhodnutí nalézacího soudu I. či II. stupně nebo deklaratorní pravomocný rozsudek mezi jinými účastníky týkající se jiné věci bez dalšího vylučují prolomení institutu rozsouzené věci, aniž by bylo nutné se zabývat dalšími skutečnostmi.

Hmotně právní skutečností je i pravomocný konstitutivní rozsudek soudu, nikdy však deklaratorní rozsudek, zvláště ne mezi jinými osobami týkající se jiné, byť nějak související, věci.

Je-li ve výroku pravomocného rozsudku výslovně určena neexistence určitého zástavního práva vzniklého na základě téže zástavní smlouvy uzavřené mezi týmiž osobami zatěžující tytéž nemovitosti zajišťující tutéž pohledávku vzniklou na základě téže smlouvy o úvěru uzavřenou mezi týmiž osobami, nadto s pravomocným usnesením o zamítnutí návrhu na obnovu tohoto řízení, je očividně dána překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 4 o.s.ř. v následném řízení o určení existence téhož zástavního práva.

Pro zajištění věcné správnosti meritorních rozsudků lze jen doporučit, aby na počátku vlastního odůvodnění rozsudku byla stručně a přehledně vylíčena rozhodná skutková zjištění prokazující existenci/neexistenci žalovaného nároku s až následným uvedením či odmítnutím dalších skutkových zjištění. Tím je nejlépe zajištěně kontrola věcné správnosti rozsudků s vyloučením neznalosti práva či protěžování určitého účastníka řízení.

TOTOŽNOST SKUTKU - EXISTENCE/NEEXISTENCE ZÁSTAVNÍHO PRÁVA - URČUJÍ:

• totožnost účastníků (zástavní věřitel-zástavní dlužník)
• totožnost zastavené věci
• totožnost zástavního práva definovaného:

a) totožný zajišťovaný úvěr (půjčka),

b)totožná zástavní smlouva (zajišťující týž úvěr zatěžující tytéž nemovitosti) s týmž rozhodnutím o vkladu věcného práva do katastru nemovitostí.

Prostým srovnáním rozhodných hmotně právních skutečností definujících žalovaný nárok lze pak snadno dovodit, zda se jedná o rozsouzenou věc s vyloučením dalších nerozhodných skutečností.

Totožnost skutku potvrzuje i totožnost rozhodujících listinných důkazů:

• smlouva o úvěru
• zástavní smlouva k nemovitostem s vkladem do katastru
• smlouva o postoupení pohledávky

TOTOŽNOST SKUTKU – EXISTENCE/NEEXISTENCE ZÁSTAVNÍHO PRÁVA SE NEJEDNÁ JEN V PŘÍPADĚ:

• JINÝCH ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ, NEJDE-LI O PRÁVNÍ NÁSTUPCE PŮVODNÍCH ÚČASTNÍKŮ
• JINÉ ZASTAVENÉ VĚCI
• JINÉHO ÚVĚRU ZAJIŠTĚNÉHO ZÁSTAVNÍM PRÁVEM
• JINÉ ZÁSTAVNÍ SMLOUVY

Základní atributy rozsouzené věci:

1. Nelze zaměňovat totožnost skutku za totožnost žalobních tvrzení, když totožnost skutku je zásadně užší než vlastní subjektivní žalobní tvrzení, která lze různě upřesňovat a doplňovat bez toho, že by se tím měnila totožnost skutku.
2. Novou hmotně právní skutečností prolamující rozsouzenou věc je i konstitutivní rozsudek soudu, na jejímž základě vzniká, mění se či zaniká původně rozsouzený právní vztah, jinak se jedná o podružné skutkové okolnosti případu nedotýkající se rozsouzené věci.
3. Novou hmotně právní skutečností prolamující rozsouzenou věc nikdy není deklaratorní pravomocný rozsudek, zvláště byl-li vydaný mezi jinými účastníky týkající se jiné věci.
4. Nutno respektovat rozhodné datum pro existenci nových hmotně právních skutečností, tj. den vyhlášení posledního rozsudku soudu.
5. Pro totožnost skutku mezi týmiž účastníky v pozdějším soudním řízení je rozhodující určitá právní skutečnost a nikoli její právní hodnocení jiným soudem mezi jinými účastníky deklaratorním rozsudkem, který je ve smyslu ustanovení § 159a o.s.ř. pro jiné účastníky nezávazný.

Neexistovalo-li mezi týmiž účastníky závazně zástavní právo ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř. ke dni vyhlášení pravomocného rozsudku soudu, nemohlo později „znovu vzniknout“ ktéže věci mezi týmiž účastníky na základě dřívější (totožné) smlouvy o zástavě zajišťující dřívější (totožnou) pohledávku, a to bez ohledu na deklaratorní rozsudek o určení vlastnictví jiné věci mezi jinými účastníky řízení.