K prominutí zmeškání lhůty dle § 58 o.s.ř.
Obecné soudy občas nesprávně napravují opomenutí účastníků či věcně nesprávná pravomocná meritorní rozhodnutí institutem prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu I.stupně.
Prostřednictvím návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, byť spravedlivě, nelze ex post napravovat věcně nesprávná pravomocná soudní rozhodnutí.
Ustanovení § 58 o.s.ř. bez jakéhokoli časového omezení i bez práva odvolání proti vyhovujícímu usnesení dotčeným účastníkem řízení podstatně narušuje princip právní jistoty v pravomocná soudní rozhodnutí a de lege ferenda je nutné jej limitovat, případně výslovně stanovit nedotknutelnost pravomocných soudních rozhodnutí po více než třech letech.
Vyloučení práva podat odvolání proti usnesení o prominutí zmeškání lhůty bez jakéhokoli časového omezení „po sto letech“ je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zvláště proto, že tato lhůta není, v rozporu s právní jistotou, nijak časově limitována, jako je tomu u řádných a mimořádných opravných prostředků.
Návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu I. stupně je soud povinen ještě před vydáním usnesení zaslat k vyjádření druhému účastníkovi řízení.
Rovnost zbraní účastníků, jako nedílná součást spravedlivého soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby v případě podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti meritornímu soudnímu rozhodnutí, zvláště po letech od nabytí právní moci, soud zaslal tento návrh druhému účastníku sporného řízení, s poskytnutím lhůty kvyjádření a navržení důkazů.
V rozporu s právem na spravedlivé soudní řízení, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „nerovnosti zbraní“, je postup soudu, který, po letech od právní moci rozsudku soudu I. stupně, prominul účastníku řízení zmeškání lhůty k podání odvolání, aniž by návrh na prominutí zmeškání předtím zaslal druhému účastníkovi k vyjádření a k navržení rozhodných důkazů, zvláště proto, že druhý účastník je vyloučen z práva na podání odvolání ze zákona (§ 202 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Soud není povinen doručovat návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání druhému účastníku jen tehdy, pokud rozhodnutím soudu I. stupně nejsou dotčena práva a povinnosti druhého účastníka, např. uložení pořádkové pokuty, zaplacení soudního poplatku apod.
Soud je, po vyjádření druhého účastníka k návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání, případně marného uplynutí lhůty k vyjádření, povinen provést dokazování o rozhodných skutečnostech, s jejich uvedením v usnesení o prominutí zmeškání lhůty, jinak se jedná o porušení práva účastníka na spravedlivé soudní řízení, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Usnesení soudu I. stupně o prominutí zmeškání lhůty k odvolání je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud postrádá nezbytná skutková zjištění a důkazy, které je prokazují, a bez nichž je usnesení nepřezkoumatelné i věcně nesprávné:
- Zda, kdy a jakou formou bylo doručeno meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně
- Kdy počala běžet řádná patnáctidenní lhůta k odvolání
- Zda a kdy – za trvání řádné odvolací lhůty – vznikla určitá překážka bránící účastníkovi podat odvolání
- Zda a kdy odpadla určitá překážka k podání odvolání
Není povinnosti nikoho, ani soudu, opatřovat písemnosti adresované pro tuzemskou obchodní korporaci překladem do cizího jazyka v závislosti na tom, je-li/není-li jejím statutárním orgánem cizí státní příslušník, který neovládá češtinu, neboť si případný překlad má možnost zajistit sama na vlastní náklady, např. prostřednictvím zaměstnanců či zmocněných osob.
Pokud by tuzemská obchodní korporace, která má za statutární orgán cizince, který neovládá český jazyk, i přesto trvala na tom, aby jí písemnosti byly překládány či jednání byla tlumočena, musí tuto skutečnost zapsat v obchodním rejstříku ve způsobu jednání za společnost tak, aby každý předem, pro právní jistotu, byl o této skutečnosti informován
Nezajištění jednání tuzemské obchodní korporace s jednatelem s cizím státním občanstvím, který neovládá český jazyk, je hrubou nedbalostí při řádném vedení společnosti, a není náhlou překážkou v průběhu běhu procesní lhůty, a tudíž nezakládá důvod pro prominutí zmeškání lhůty k provedení procesního úkonu.
Je-li členem statutárního orgánu tuzemské obchodní korporace cizí státní příslušník, nemůže se tato obchodní korporace dovolávat toho, že osoba, kterou sama jmenovala jako svého zástupce, nezná, případně zná špatně, český jazyk, zvláště nezveřejnila-li tuto skutečnost v obchodním rejstříku jako zvláštní podmínku jednání za společnost, např. překladem, tlumočníkem apod. Zmocnění advokáta tuzemskou obchodní korporací, jejímž jednatelem je cizí státní příslušník, nezakládá odpadnutí omluvitelné překážky pro prominutí zmeškání lhůty, neboť soud ve smyslu ustanovení § 18 o.s.ř. neměl povinnost překladu, když zajištění jednání s třetími osobami v českém jazyce je od počátku základní neopomenutelnou podmínkou řádné podnikatelské činnosti.
Jednáním s péčí řádného hospodáře a základní povinností jednatele tuzemské obchodní korporace je nejen ex lege zpřístupnění datové schránky s případnou kontrolou způsobu zřízení datové schránky i pravidelná kontrola doručování písemností do datové schránky obchodní korporace zpravidla alespoň jednou za 10 dnů se zajištěním překladu či tlumočení písemností z českého jazyka, nezná-li jednatel český jazyk, či špatně. Mnohaleté soustavné porušování těchto základních povinností ze strany podnikající tuzemské právnické osoby je ve smyslu ustanovení § 58 o.s.ř. neomluvitelné.
Judikatura:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012(C 12848. Posuzování účinnosti doručení prostřednictvím veřejné datové sítě tuzemské právnické osobě, jejímž statutárním zástupcem je cizí státní příslušník): “Skutečnost, že je statutárním orgánem tuzemské právnické osoby cizí státní příslušník, který neovládá český jazyk a jemuž není známa právní úprava doručování do datových schránek, nemá vliv na účinnost doručení písemnosti této právnické osobě prostřednictvím veřejné datové sítě.
Na účinnosti doručení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 5. 2010, č. j. Nc 3304/2010-94, povinné do její datové schránky nemohou nic změnit ani její námitky, že jednatel povinné Y. R. není českým státním příslušníkem a neovládá řádně český jazyk a až do své návštěvy advokáta mu vůbec nebyla známa existence datové schránky a možnost doručování jejím prostřednictvím, a že povinná měla být na možnost doručo- První autorský odborný časopis 7 4/2016 www.aplikaceprava.cz vání prostřednictvím datové stránky předem upozorněna. Jak totiž rovněž správně uvedl odvolací soud, z hlediska právního postavení povinné, jakožto tuzemské právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, je zcela nerozhodné, zda jejím jednatelem je cizí státní příslušník, zda ovládá český jazyk a jaká je úroveň jeho znalostí českých právních předpisů, včetně úpravy doručování do datových schránek. Soud při doručování právnické osobě, která má povinně zřízenou datovou schránku, nezjišťuje, kdo je jejím statutárním orgánem (a již vůbec ne další skutečnosti vztahující se k jeho osobě), neboť doručuje právnické osobě, nikoliv jejímu statutárnímu orgánu, který je jen osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky. Navíc může být k přístupu do datové schránky ve smyslu ustanovení § 8 odst. 6 písm. b) zákona č. 300/2008 Sb. oprávněna i statutárním orgánem právnické osoby pověřená fyzická osoba.”
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 5 Cmo 224/2002 (in.Bulletin advokacie 10/2002): “Důvodem prominutí zmeškání lhůty k provedení procesního úkonu podle § 58 o. s. ř. nemohou být okolnosti, které účastník, jenž úkon zmeškal, sám vyvolal svou nedbalostí.” usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015: “Omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání procesní lhůty může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné. Jde zpravidla o takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Takovým důvodem nemohou být překážky trvalého charakteru, které navíc v době, kdy účastník zmeškaný úkon činí, trva¬jí, takže mu v jeho provedení fakticky nebrání.”