Mimoknihovní vlastnictví a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení

Správné stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání je zásadní pro předcházení předčasným a mnohdy zbytečným soudním řízením proti knihovnímu vlastníkovi ještě před pravomocným rozsudkem o určení vlastnického práva či o výmazu zápisu vlastnického práva.

Soudní řízení o určení vlastnictví či o výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí patří mezi skutkově a právně nejsložitější, s čímž souvisí poměrně časté rušení pravomocných rozhodnutí dovolacím či Ústavním soudem, když celková délka řízení mnohdy přesahuje i objektivní promlčecí lhůtu, tj. více než 10 let.

S řízením o určení vlastnictví nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebo o výmaz zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch mimoknihovního vlastníka je spojeno i právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy mimoknihovní vlastník nemovitost neužíval pro zápis vlastnictví v katastru nemovitostí v rozporu s hmotným právem.

Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve prospěch mimoknihovního vlastníka jsou rozhodující zvláště tyto okolnosti:

zápis vlastnického práva v katastru nemovitosti, když zásadně platí, že rozhodující je zápis vlastnického práva, který právně vylučuje až nový zápis vlastnického práva na základě pravomocného rozsudku o určení vlastnictví nebo o výmazu zápisu vlastnictví provedeného od počátku bez právního důvodu,
duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch dvou rozdílných osob k téže nemovitosti, případně spoluvlastnickému podílu,
doručení prvé výzvy knihovnímu vlastníkovi, kterou mimoknihovní vlastník uplatňuje svoje pravé vlastnictví, například předžalobní výzvy, výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, žaloby o určení vlastnictví, žaloby o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, žaloby o vydání bezdůvodného vlastnictví, apod.,
soudního řízení o určení vlastnictví nebo o výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí s doručením žaloby žalovanému knihovnímu vlastníkovi,
nabytí právní moci meritorního rozhodnutí soudu určujícího, že mimoknihovní vlastník je pravým vlastníkem nemovitosti, případně spoluvlastnického podílu nebo ukládající výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí provedeného od počátku bez právního důvodu ve prospěch mimoknihovního vlastníka.

Nestanoví-li výslovně zákon jinak (např. z důvodu dobré víry dle § 2994 obč. zákoníku), má pravý vlastník právo na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání jeho věci po celou dobu jeho trvání.

Právní vztah bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitosti evidované v katastru nemovitostí mezi nepravým knihovním vlastníkem nemovitosti a pravým mimoknihovním vlastníkem vzniká objektivně bez ohledu na zavinění knihovního vlastníka již ode dne faktického užívání nemovitostí až do dne jejího vyklizení a předání pravému mimoknihovnímu vlastníkovi, tj. zpravidla na základě pravomocného rozsudku soudu o určení vlastnictví nebo o výmazu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch mimoknihovního vlastníka.

Běh subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení mimoknihovního vlastníka nastává dnem právní moci rozsudku o určení vlastnictví nemovitosti evidované v katastru nemovitosti nebo rozsudku o výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí provedeného od počátku bez právního důvodu bez ohledu až na pozdější zápis vlastnictví ve prospěch mimoknihovního vlastníka.

Nejpozději ode dne doručení žaloby mimoknihovního vlastníka vůči knihovnímu vlastníkovi o určení vlastnictví, o výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí provedeného od počátku bez právního důvodu, o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, o vydání bezdůvodného obohacení apod., se na straně knihovního vlastníka jedná již o úmyslné nabytí bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitosti vylučující dobrou víru a nikoli až právní mocí meritorního rozhodnutí ve prospěch mimoknihovního vlastníka.

Mimoknihovní vlastník nemovitosti evidované v katastru nemovitostí se s ohledem na právní význam zápisu vlastnictví v katastru najisto dozví o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a osobě povinné k jeho vydání ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. i ve smyslu ustanovení § 621 obč. zákoníku až dnem právní moci rozsudku o určení vlastnictví či o výmazu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí provedeného bez právního důvodu.

Až do dne právní moci konečného rozsudku o určení vlastnictví nebo o výmaz zápisu vlastnického práva z katastru nemovitostí ve prospěch mimoknihovního vlastníka, mimoknihovní ale ani knihovní vlastník i soud neví, zda vůbec k bezdůvodnému obohacení došlo, neboť bude-li žaloba mimoknihovního vlastníka pravomocně zamítnuta, není ani bezdůvodné obohacení. Vědomost mimoknihovního vlastníka o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, tak nutně zahrnuje okolnost, že mimoknihovní je skutečně pravým vlastníkem předmětné nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, což s ohledem na právní význam zápisu v katastru nemovitostí s jistotou (závazně) nastává až pravomocným rozsudkem soudu s následným zápisem do katastru.

Právní účinky zápisu vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí překonává až pravomocné konečné meritorní rozhodnutí o určení vlastnictví či o výmazu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí provedeného od počátku bez právního důvodu ve prospěch mimoknihovního vlastníka bez ohledu na pozdější zápis tohoto vlastnictví v katastru.

Běh objektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ve prospěch mimoknihovního vlastníka vzniká objektivně bezesmluvním užíváním nemovitosti bez ohledu na zavinění knihovního vlastníka.

Subjektivní promlčecí lhůta mimoknihovního vlastníka počíná běžet až dnem právní moci konečného rozsudku soudu o určení vlastnictví nebo o výmazu zápisu v katastru nemovitostí provedeného od počátku bez právního důvodu, tj. dnem, kdy se knihovní, ale i mimoknihovní vlastník a soud najisto a závazně dozvěděli, kdo je a kdo není vlastníkem nemovitosti.

Občanský zákoník správně limituje délku promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení, zvláště v souvislosti s délkou soudního řízení o určení vlastnictví či o výmaz zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, často se zrušujícími rozsudky dovolacího soudu, maximální délkou ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. a ve smyslu ustanovení § 638 obč. zákoníku.

Dosahuje-li délka soudního řízení mezi mimoknihovním vlastníkem jako žalobcem a žalovaným knihovním vlastníkem o určení vlastnictví či o výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí objektivní promlčecí lhůtu, nezbývá než aby žalující mimoknihovní vlastník před jejím marným uplynutím podal vůči knihovnímu vlastníkovi i žalobu o vydání bezdůvodného obohacení s návrhem na přerušení tohoto řízení do skončení řízení o určení vlastnictví či o výmaz zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.

Délka objektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení nabytého úmyslně ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. i ve smyslu ustanovení § 638 obč. zákoníku, tj. 10 až 15 let, dostatečně zaručuje pokrytí převážné většiny vlastnických žalob mimoknihovního vlastníka. Dlouhá objektivní promlčecí lhůta práva na vydání bezdůvodného obohacení správně předchází tomu, aby jen v důsledku podání zpravidla nejisté žaloby o určení vlastnictví či o výmaz zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch mimoknihovního vlastníka nemusely být paralelně podávány žaloby o vydání bezdůvodného obohacení proti knihovnímu vlastníkovi po dobu trvání soudního řízení, což neúměrně a i zbytečně zatěžuje nejen účastníky, ale i soud vyvoláváním mnohdy zbytečných soudních řízení.

Protože právní vztah bezdůvodného obohacení mezi týmiž účastníky za bezesmluvní užívání téže cizí věci držené na základě téže právní skutečnosti, např. neplatné kupní smlouvy, je po celou dobu užívání až do vrácení věci pravému vlastníkovi jedním (trvajícím) právním vztahem, byť často s navazujícími řízeními o vydání bezdůvodného obohacení za další časové období, je pro stanovení aplikace správné zákonné normy ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 3 obč. zákoníku rozhodující občanský zákoník účinný v době vzniku tohoto jediného (trvajícího) právního vztahu.

Judikatura:

Usnesení NS ČR ze dne 1.12.2012 sp.zn.28 Cdo 3763/2011: „Podle § 458 odst. 2 obč. zák. musí být s předmětem bezdůvodného obohacení vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že právní předchůdce žalobce nejednal v dobré víře. K této námitce je v první řadě třeba uvést, že k získání bezdůvodného obohacení se nevyžaduje protiprávní úkon, nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Jinak řečeno, otázka zavinění je z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení bez významu. Stejně tak i dobrá víra obohaceného má jen velmi omezený význam a je relevantní jen z pohledu § 458 odst. 2 obč. zák. (dále pak rovněž z § 459 obč. zák.), nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení.“