Vlastnická a nevlastnická držba

Ačkoli je držba jedním z pilířů soukromého práva, není její rozdělení právní teorií ani po století úplné, což se projevuje i v nesprávných právních názorech včetně možnosti vydržení děděné věci v průběhu dědického řízení jen jedním ze společných držitelů a dědiců, např. na základě nesprávně vyznačené doložky právní moci na nepravomocném dědickém rozhodnutí.

Úkolem právní teorie je i objasňování základů práva včetně jeho základních institutů, když soudy objektivně nemohou suplovat vědecké rozbory práva.

Držba věci (majetkového práva) jejím vlastníkem včetně držby děděné věci (majetkového práva) jejím pravým dědicem v mezidobí od úmrtí zůstavitele až do pravomocného skončení dědictví – „vlastnická držba“ - je nedílně spjata s vlastnictvím věci a nikdy nemůže být neoprávněná s vyloučením detence vlastní věci.

Právní povaha držby věci – vlastnická anebo nevlastnická držba - je odvozena od právního postavení držitele věci s tím, že silnější držba vždy bez dalšího vylučuje právně slabší držbu: nejsilnější je držba vlastníka včetně potencionálního vlastníka z titulu dědění v mezidobí od úmrtí zůstavitele až do pravomocného skončení dědického řízení, jenž bez dalšího vylučuje oprávněnou držbu každé osoby; dále oprávněná držba potom vylučuje neoprávněnou držbu atd.

Oprávněná držba a neoprávněná držba – „nevlastnická držba“ - je vždy slabší než vlastnická držba včetně držby pravého dědice jako potencionálního vlastníka celé věci.

Pouze nepravý dědic, který o svém neexistujícím dědickém právu od počátku prokazatelně věděl, může být neoprávněným držitelem, případně detentorem děděné věci.

Vydržení vlastnictví vlastní věci (majetkového práva) jejím pravým vlastníkem nebo jejím pravým dědicem v mezidobí od úmrtí zůstavitele až do pravomocného skončení dědického řízení jako potencionálním vlastníkem celé věci je pojmově vyloučeno, neboť vydržet lze bezvýjimečně jen cizí věc.

Z důvodu, že na základě ustanovení § 460 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. se výslovně dědictví nabývá dnem smrti zůstavitele, a že dědické řízení - stejně jako každé jiné – tvoří jeden nedílný celek ode dne jeho zahájení řízení až do dne jeho pravomocného skončení bez ohledu na nepravomocná či později s účinky ex tunc zrušená soudní rozhodnutí – je držba pravého dědice vždy držbou vlastnickou, a to až do dne právní moci dědického rozhodnutí.

Pravý dědic zůstavitele, který děděné nemovitosti fakticky užíval, potažmo s ostatními dědici spoluužíval, je ve smyslu ustanovení § 460 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. ve spojení s ustanovením § 126 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. ode dne smrti zůstavitele až do pravomocného skončení dědického řízení vždy minimálně oprávněným držitelem opírající svoji držbu o svoje pravé dědické právo s potencionálním nabytím vlastnictví s účinky ex tunc ke dni smrti zůstavitele.

Kumulace držby pravého dědice, který děděné nemovitosti po celou dobu dědického řízení fakticky ovládal, resp. spoluovládal, a neoprávněné držby, případně detence je vždy vyloučena právní zásadou, že „Silnější právo (právní postavení) vylučuje slabší“ (např. držba vlastníka vylučuje oprávněnou držbu, držba vylučuje detenci, oprávněná držba vylučuje neoprávněnou držbu i detenci apod.).

Držba pravého dědice - který děděné nemovitosti fakticky ovládal potažmo s dalšími spoludědici spoluovládal, trvá po celou dobu dědického řízení ode dne smrti zůstavitele až do pravomocného skončení dědického řízení bez ohledu na nesprávně vyznačenou doložku právní moci na nepravomocném dědickém rozhodnutí, nebo v řízení vydaná nepravomocná soudní rozhodnutí či s účinky ex tunc zrušená soudní rozhodnutí, k nimž se ex lege nepřihlíží jako k neexistujícím právním skutečnostem - je nejsilnější držbou, držbou vlastnickou bez dalšího vylučující oprávněnou držbu a tudíž i vydržení.

Právní postavení pravého dědice jako neoprávněného držitele, případně detentora děděné věci před pravomocným skončením dědického řízení je vždy vyloučeno.

Autoritativní dědické rozhodnutí dle § 484 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. státního notářství (soudu) má charakter konstitutivního rozhodnutí a vytváří pro účastníky dědického řízení (dědice) i soud překážku věci rozsouzené o vlastnictví i o právním titulu vylučující mezi nimi až do pravomocného skončení dědického řízení jakýkoli jiný nabývací právní titul včetně vydržení.

Pro vydání konstitutivního rozhodnutí o vypořádání dědictví na základě ustanovení § 484 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., zvláště účelné užívání věci dědici, je - i přes ustanovení § 460 obč. zákoníku - rozhodné datum vydání dědického rozhodnutí, tj. účelné využití věci se neposuzuje ke dni smrti, ale ke dni vydání konečného dědického rozhodnutí, což potvrzuje nesmyslnost vydržení děděné věci v průběhu dědického řízení ve prospěch jen jednoho z dědiců, nadto užíval-li věc společně s dalším dědicem.

Vydržení vlastnického práva mezi samotnými účastníky dědického řízení k děděné věci, kterou dědicové spoluužívají, je pro jejich vzájemné solidární právní postavení a postavení všech společně jako potencionálních vlastníků celé věci v mezidobí ode dne smrti zůstavitele až do právní moci dědického rozhodnutí vyloučeno.

Vydržení vlastnického práva k děděné věci v mezidobí ode dne smrti zůstavitele až do jeho pravomocného skončení řízení je přípustné jen ve prospěch třetí osoby, která není pravým dědicem zůstavitele, a která sama završila svoji dobrověrnou nepřetržitou držbu.

Společná držba více osob k téže věci vylučuje nabytí vydržením do výlučného vlastnictví jen jednoho ze společných oprávněných držitelů.

Dědicové jako nerozdílní společníci ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. v mezidobí ode dne smrti zůstavitele až do pravomocného skončení dědického řízení nemohou vůči sobě navzájem nabývat - a stejně tak i ztrácet - vlastnictví děděných věcí a majetkových práv, která jsou předmětem jejich nerozdílného právního vztahu, a to včetně vydržení (základ nerozdílného společnictví).

Popření vlastního zavazujícího výroku pravomocného rozhodnutí týmž soudem v následném soudním řízení mezi týmiž dědici v tom, že jeden z těchto dědiců věc ve skutečnosti nezdědil, nýbrž že ji jeden z více dědiců - při jejich prokázané společné držbě - před pravomocným skončením dědického řízení vydržel jako oprávněný držitel na základě nesprávně vyznačené doložky právní moci na nepravomocném dědickém rozhodnutí, je svévolí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.