Lesní a zemědělský pozemek v intraviálu obce jako veřejné prostranství

Problematika veřejných prostranství na pozemcích soukromých vlastníků a náhrady za jeho bezesmluvní užívání je nadále aktuální a přesouvá se do roviny, zda veřejným prostranstvím je i lesní či zemědělských pozemek v intraviálu obce.

Ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. i ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb. nevylučují, aby zemědělský či lesní pozemek vrámci tzv. lesoparků nemohly být veřejným prostranstvím, zvláště tehdy, když sama obecně závazná vyhláška obce výslovně určuje předmětný pozemek za veřejné prostranství určením výše místního poplatku za užívání tohoto veřejného prostranství.

Z důvodu, že druh pozemku včetně lesního pozemku není rozhodující pro zjištění, zda se jedná o veřejné prostranství, musí se soud v rozsudku o vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství vypořádat s tím, zda předmětný pozemek včetně lesního pozemku je či není veřejným prostranstvím, zvláště stanoví-li obecně závazná vyhláška obce, že předmětný lesní pozemek je veřejným prostranstvím, pročež za jeho užívání stanoví místní poplatek za užívání veřejného prostranství.

Mezi zákonným omezením vlastníka lesního pozemku na straně jedné a vlastníka pozemku tvořícího veřejné prostranství na straně druhé je zásadní rozdíl v rozsahu tohoto omezení, a to: částečného omezení vlastníka lesního pozemku právem každého vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest s jeho právem hospodaření v lese se zachováním práva hospodaření (pronájem, kácení, sázení apod.) a úplného omezení vlastníka pozemku tvořícího veřejného prostranství se zachováním jeho práva jen na peněžní náhradu za zákonné omezení vlastnictví.

Na rozdíl od zákonného omezení vlastníka lesního pozemku strpět vstup každého na lesní pozemek za zákonných podmínek a strpět sběr suchého klestí se zachováním jeho vlastnických práv věc užívat a požívat užitky včetně kácení dřevin, pronájmu jiné osobě apod. je zákonné omezení vlastníka pozemku tvořícího veřejného prostranství zásadně úplné jen s právem na peněžní náhradu.

Institut veřejného prostranství zakládá dokonce zákonné právo a povinnost obce vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství bez toho, že by z něj vlastníkovi pozemku měla povinnost něco vyplácet, neboť toto je pokryto smluvní náhradou anebo bezdůvodným obohacením.

Obce by rády maximalizovaly své příjmy tím, že by rády vybíraly místní poplatky za užívání veřejného prostranství, ale samy často již nechtějí platit vlastníkům pozemků ani minimální náhradu za toto omezení vlastnického práva. Vybírají-li obce či stát nájemné a bezdůvodné obohacení za užívání jeho pozemků ve výši obecné ceny, je logické, že samy rovněž musí jiným vlastníkům pozemků platit nájemné a bezdůvodné obohacení ve výši obecné ceny (rovnost vlastnictví založené čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

Při zjištění, zda určitý pozemek je součástí veřejného prostranství, nutno přihlédnout ke skutečnosti, zda obecně závaznou vyhláškou obce byl za užívání tohoto pozemku stanoven místní poplatek za užívání veřejného prostranství, když zásadně platí, že obecně závazné vyhlášky obce, které nebyly prozatím zrušeny ani pozastavena jejich platnost, musí do té doby respektovat každý včetně soudu.

Veřejným prostranstvím ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. i § 14b zákona č. 131/2000 Sb. je tak jakýkoli pozemek včetně zpevněných ploch v intraviálu obce nezastavěný nadzemní nemovitou stavbou včetně zemědělského či lesního pozemku, pokud splňuje zákonné podmínky1) bez ohledu na to, zda je v katastru nemovitostí pozemek veden jako lesní či zemědělský, či zastavěná plocha, nejedná-li se ve skutečnosti o plochu čistě zastavěnou nadzemní nemovitou stavbou.

Poznámky:

(1) § 34 zákona č. 128/2000 Sb.: Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.