Promlčení úhrad na bydlení mezi manžely
V právní praxi, a to i v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů v širším smyslu, se nově častěji vyskytují žaloby na vypořádání úhrad na bydlení manželů za trvání manželství, čímž vyvstala otázka jejich promlčitelnosti.
Je absurdní připustit takový výklad, aby bylo možno žalovat opakující se drobné pravidelné platby vůči druhému z manželů bez jakékoli limitace časem a tím vyvolávat fobii v manželství, co všechno se může po rozvodu vypořádávat. Je pravidlem, že prvním krokem k rozvodu manželství je neočekávané přisvojení si všech dokladů manželem, který chystá rozvod manželství, čemuž by jen nahrávala i nepromlčitelnost běžných plateb, které po létech nelze ani prokázat či vyvrátit.
Předložení účetního dokladu o zaplacení určité částky za trvání manželství znějící na jméno jednoho z manželů nijak neprokazuje, že jen tento z manželů - a ne druhý z nich - tuto částku ve skutečnosti sám zaplatil, neboť je běžné: „co platí jeden z manželů, platí oba“. Ostatně z tohoto životního standardu vychází institut SJM (BSM). Ani pošta neomezuje k platbám kohokoli ve prospěch kohokoli, nestanoví-li zákon výslovně jinak.
Právo na úhradu nákladů společné domácnosti spočívající ve vypořádání nájemného prokazatelně zaplaceného jen jedním z manželů v rámci vyřizování běžné věci jejich společného nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rodině se promlčuje jako ostatní právo na peněžité plnění vyplývající ze zákona o rodině ve smyslu ustanovení § 98 odst. 2 zákona o rodině.
Nárok jednoho z manželů na úhradu nákladů společné domácnosti ve smyslu zvláštního ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rodině je výjimečně splatný a tudíž i žalovatelný po celou dobu trvání manželství a promlčuje se v obecné tříleté lhůtě ve smyslu ustanovení § 98 odst. 2 zákona o rodině.
Ustanovení § 98 odst. 2 zákona o rodině je vůči ustanovení § 114 obč. zákoníku ustanovením zvláštním.
Placení nájemného za společný nájem bytu manželů a služeb včetně podílu druhého na nich je po celou dobu trvání manželství vždy běžnou věcí, ke které jsou vždy oprávněni a povinni oba manželé jako společní nájemci společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení § 701 odst. 2 obč. zákoníku; neplní-li jeden z manželů dobrovolně svou povinnost přispívat na vedení společné domácnosti v rozsahu příspěvku na placení nájemného ze společného nájmu bytu, může se druhý z manželů, který tuto běžnou věc sám plnil, domáhat svého práva na peněžní plnění na základě ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rodině již za trvání manželství (poznámka: soudní praxe nesprávně považuje tento nárok za bezdůvodné obohacení).
Nepodléhají-li úhrady na bydlení mezi manžely promlčení ve smyslu ustanovení § 98 odst. 2 obč. zákoníku v zákonné tříleté době, podléhají i tak promlčení ve smyslu ustanovení § 114 obč. zákoníku.
Ustanovení § 114 obč. zákoníku, které je třeba jako výjimku z všeobecné promlčitelnosti všech majetkových práv, nestanoví-li zákon výslovně jinak, vykládat restriktivně již s ohledem na právní jistotu, jinak by bylo možné žalovat údajné dluhy mezi manžely i po desítkách let.
Ustanovení § 114 obč. zákoníku jako výjimky z obecného principu promlčitelnosti všech majetkových práv, nestanoví-li zákon výslovně jinak, např. § 100 obč. zákoníku. Společný nájem bytu manželů a podíl na něm ze strany druhého z manželů je opětujícím se plněním ve smyslu ustanovení § 114 obč. zákoníku.
Nepromlčitelnost majetkových práv mezi manžely navzájem vyplývajících z povinnosti obou manželů přispívat na placení nájemného a služeb – stejně tak i na náklady na bydlení v bytě ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů – je nepřípustná a je proti samotnému smyslu institutu promlčení limitovat žaloby určitou dobou, ve které si lidé „běžně pamatují a běžně uchovávají doklady“.
Nepromlčitelnými majetkovými právy mezi manžely ve smyslu ustanovení § 114 obč. zákoníku jsou zásadně jen neopakovaná – výjimečná - plnění většího rozsahu, u nichž druhý z manželů mohl objektivně předpokládat, že je může druhý z manželů vůči němu uplatňovat po rozvodu manželství trvajícím zpravidla léta až desetiletí, např. vyšší půjčky peněz mimo předmět SJM, zásadní investice z výlučného majetku manžela do výlučného majetku druhého z manželů za trvání manželství.
Placení nájemného a úhrad za služby jedním z manželů za trvání manželství vyplývajících z práva společného nájmu bytu manželů ve prospěch pronajímatele a tím i nárok na splnění povinnosti druhého z manželů přispívat na ně manželovi, který je sám uhradil, je v každém případě vždy opětujícím se plněním ve smyslu ustanovení § 114 obč. zákoníku podléhajícím promlčení.
Základní právní úprava
**Ustanovení § 701 obč. zákoníku:**Běžné věci, týkající se společného nájmu bytu, může vyřizovat každý ze společných nájemců. V ostatních věcech je třeba souhlasu všech, jinak je právní úkon neplatný. (odstavec 1) Z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu jsou oprávněni a povinni všichni společní nájemci společně a nerozdílně. (odstavec 2)
Ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rodině: Neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud.