Prokazování běhu promlčecí lhůty

V soudní praxi ani právní teorii doposud není dostatečně ujasněna otázka břemene tvrzení a důkazního břemene týkající se promlčecí lhůty majetkových práv, zvláště pak počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty.

1. Právní povaha námitky promlčení

Námitka promlčení je v oblasti soukromého práva jednostranným hmotně právním úkonem, který musí být v souladu se zákonem učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, a svým obsahem nebo účelem nesmí odporovat zákonu či jej obcházet ani se nesmí příčit dobrým mravům, jinak je neplatná.

Právní povaha námitky promlčení jako hmotně právního úkonu se projevuje v tom, že jí dlužník může účinně uplatnit již před podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení), což by jinak bylo vyloučeno, byla-li by námitka promlčení institutem práva procesního.

2. Prokazování běhu objektivní promlčecí lhůty

Počátek běhu objektivní promlčecí doby majetkového práva - nejčastěji o zaplacení peněžitého dluhu – má vyplývat již ze samotné žaloby, neboť údaj o dni, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (dospělost), je pravidelnou součástí žaloby. Žalobce však v řízení nemusí prokázat konkrétní datum, kdy právo mohl poprvé uplatnit, musí však vždy prokázat, že majetkové právo je ke dni vydání meritorního rozhodnutí pro jeho dospělost úspěšně žalovatelné.

V případě zaplacení peněžitého dluhu musí žaloba obsahovat samostatná určitá skutková tvrzení a návrhy důkazů o nich týkající se běhu promlčecí lhůty, a to: a) splatnost jistiny ve výši ........... dnem...... na základě .......... b) splatnost úroků ve výši .......% p.a. z jistiny ve výši .... dnem ........ do ............... na základě .......... c) splatnost úroků z prodlení ve výši .....% z jistiny ve výši .......... od ......... do ......... na základě .........

Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že uplatněné majetkové právo je dospělé (splatné) a tím i žalovatelné leží vždy jen na žalobci, aniž by však bylo vždy nezbytné prokázat konkrétní den, kdy žalobce mohl toto právo poprvé vykonat.

Neunese-li žalobce břemeno tvrzení a důkazní břemeno o dospělosti (splatnosti) žalovaného majetkového práva, zamítne soud žalobu bez ohledu na případnou námitku promlčení, neboť tato skutečnost je základní podmínkou úspěšnosti žaloby bez ohledu na další skutková zjištění.

V případě, že žalovaný výslovně namítne, že žalované majetkové právo doposud nemohlo být vykonáno a žaloba je tak předčasná, leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno i tak na žalobci.

Tvrdí-li však žalovaný, že žalované majetkové právo mohlo být poprvé vykonané od jiného dne (skutečnosti) než tvrdí a prokazuje žalobce - v úmyslu úspěšného namítnutí jeho promlčení nebo snížení výše příslušenství - leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto rozsahu již na žalovaném, neboť tato nově tvrzená skutečnost je jen v zájmu žalovaného (zamítnutí žaloby pro promlčení nebo stanovení nižší výše příslušenství).

3. Prokazování běhu subjektivní promlčecí lhůty

V soudní praxi obecné soudy často nesprávně žalobci ukládají, aby splnil svoji povinnost tvrzení a důkazní břemeno i ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, ač k tomu žalobce není vůbec povinen.

Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty – na rozdíl od počátku běhu objektivní promlčecí lhůty – leží vždy jen na žalovaném (dlužníkovi). Netvrdí-li žalovaný nebo neprokáže-li žalovaný konkrétní datum (skutečnost) počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, soud vyjde jen z objektivní promlčecí lhůty.

Důkazní břemeno o důvodnosti námitky promlčení včetně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty leží jen na dlužníkovi, který ji v soudním řízení uplatnil vůči žalovanému nároku; neunese-li žalovaný dlužník důkazní břemeno o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, aplikuje se toliko objektivní promlčecí lhůta.

Žalobce tak není povinen - ani přes výzvu soudu - tvrdit a prokazovat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto rozsahu leží jen na žalovaném jako dlužníkovi, v jehož prospěch výlučně slouží námitka promlčení.

4. Promlčecí lhůta při antagonistickém rozporu o právní povaze nároku mezi ústavním soudem a nejvyšším soudem

V soudní praxi je aktuální antagonistický nesoulad na otázku právní povahy nároku a tím i promlčitelnosti práva na zaplacení náhrady za užívání společné věci nad rozsah spoluvlastnického práva, kdy Ústavní soud ČR tento nárok posuzuje jako majetkové právo promlčitelné v obecné tříleté lhůtě a naopak Nejvyšší soud ČR tento nárok setrvale považuje za bezdůvodné obohacení se subjektivní dvouletou promlčecí lhůtou.

Stanoví-li v průběhu soudního řízení ustálená judikatura Ústavního soudu ČR, že se majetkové právo náhrady za užívání společné věci nad rozsah spoluvlastnického podílu promlčuje v obecné tříleté lhůtě, soud je k tomuto závaznému právnímu závěru v obdobných případech – není-li tento názor obecnými soudy respektován – povinen přihlédnout v rámci výkladu promlčecí lhůty tak, že věřiteli nelze klást k tíži promlčení nároku dříve, než jak dotčený nárok posuzuje Ústavní soud ČR.

V případě antagonistického rozporu mezi ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR o právní povaze určitého nároku a tím i o promlčitelnosti tohoto majetkového páva je nutno v souladu s právní jistotou a předvídatelnosti soudního rozhodování vyjít z promlčecí lhůty pro věřitele příznivější, neboť rozpory v ustálené judikatuře nejvyšších soudních institucí nemohou být výhodou pro dlužníka, ale naopak jdou plně na jeho vrub („nesplněním se dlužník vystavuje i dalším rizikům než zaplacení příslušenství “).

4. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy

“Výklad institutu dobrých mravů musí být v úplném souladu se základními právy a svobodami zaručenými Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv, zejména s ústavním principem rovných práv. Podmínka úplného souladu dobrých mravů se základními ústavními právy a svobodami je nutná již s ohledem na skutečnost, že ústavní zákony jsou právní normy vyšší právní síly než občanský zákoník, který na dobré mravy jako nepsaný, proměnný a co do výkladu subjektivní pramen práva odkazuje.

Institut dobrých mravů v sobě nedílně zahrnuje ideu spravedlnosti, jejíž křiklavé a dlouhodobé porušování ve svém důsledku ohrožuje samu demokratickou společnost jako celek.

Ekonomickou, právní i sociální integrací nabývají dobré mravy postupně nadnárodního (evropského) charakteru, který postupně převáží nad jejich dosavadním národním (státním) pojetím.

Soud na daný případ aplikuje jen takové společenské, kulturní a mravní normy, které jsou pro daný případ, a tím i pro společnost jako celek pozitivní (dobré). Tím soudní moc aktivně přispívá k rozvoji společenských vztahů.

Ustanovení § 39 ObčZ se týká všech právních úkonů včetně těch, kterými se nabývá či pozbývá vlastnictví nemovitostí.

Právní úkon, který se příčí dobrým mravům, je právní úkon, který je podle platných (psaných) zákonných norem formálně platným právním úkonem, tj. splňuje předepsané zákonné náležitosti pro jeho vznik, avšak svým obsahem či účelem se příčí dobrým mravům.

Právní úkon se příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ tehdy, když míra jeho rozporu s dobrými mravy dosahuje takové intenzity, že jeho tolerování jako platného právního úkonu ve svém důsledku ohrožuje vztah společnosti k principu spravedlnosti, na kterém je celý právní řád demokratického právního státu jako na základní ideji založen.

Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ se vztahuje jen na jednotlivá práva a povinnosti, které vyplývají z již existujícího (základního) právního vztahu, aniž by jeho aplikací došlo k zániku tohoto základního právního vztahu.

Zánik existujícího (základního) občanskoprávního vztahu, ze kterého vyplývají jednotlivá práva a povinnosti, pro rozpor s dobrými mravy může stanovit výslovně jen sám zákon. Jeho zánik nemůže stanovit soud na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

Chybějící ustanovení o zmírnění tvrdosti občanského zákoníku částečně nahrazuje např. ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ o možnosti posunutí lhůty vykonatelnosti soudního rozhodnutí nebo ustanovení § 150 OSŘ o nepřiznání nákladů řízení z důvodů mimořádného zřetele hodných.

Občanský zákoník umožňuje jako rozhodující skutková zjištění přímo aplikovat sociálně tíživé okolnosti případu – např. věk, zdravotní stav, počet nezletilých dětí tehdy, pokud to výslovně stanoví (např. § 142 odst. 2 ObčZ – zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví z důvodů mimořádného zřetele hodných).” (in.: Restituce a vlastnictví, JUDr. L. Chalupa, Právní rozhledy 11/1999, knihovna PF UK, ASPI ev. č. 20349, nejvýznamnější citace: Velký komentář Občanského zákoníku, 2. vydání, C.H. BECK 2009, str. 62 Komentář Občanského zákoníku, VI. vydání, C.H.BECK, 2001, k ustanovení § 3 občanského zákoníku, str. 47)