Námitka započtení a rozsouzená věc

Rozsouzenou věcí ve smyslu ustanovení § 159a o.s.ř. (dříve § 159 o.s.ř.) je jen plnění vypořádané výrokem meritorního soudního rozhodnutí (rozhodčího nálezu), které bylo předmětem nalézacího řízení a proti kterému měli všichni účastníci právo podat odvolání, pokud jej zákon nevylučuje, např. pro marginární výši pohledávky; to splňuje i případ, kdy soud zjistil pravost a výši žalované pohledávky a žalobu zamítl jen z důvodu započtení určité vzájemné pohledávky žalovaného přesahující výši žalované pohledávky, pokud se žalovaný v tomto řízení domáhal jejího přisouzení nad žalovanou výši, a to proto, že tato vzájemná pohledávka je předmětem řízení ode dne jejího uplatnění v řízení až do pravomocného skončení řízení o ní.

Za rozsouzenou věc však nutno považovat i případ pravomocného rozsudku (rozhodčího nálezu) zamítajícího žalovanou pohledávku jen z důvodu soudem uznaného právně účinného započtení určité vzájemné pohledávky žalovaného uplatněné v řízení jen do výše žalované pohledávky, neboť tato vzájemná pohledávka žalovaného je přímo (početně) vypořádána výrokem rozsudku a pro samotnou autoritu soudů i právní jistotu účastníků je předem a priory vyloučeno, aby se žalovaný v následném řízení mohl domáhat téhož práva vůči témuž účastníkovi podruhé; nepromítne-li se vzájemná pohledávka žalovaného uplatněná jen do výše žalované pohledávky nijak (početně) ve výroku rozsudku soudu, nejedná se o rozsouzenou věc bez ohledu na odůvodnění rozsudku.

Právní účinky rozsouzené věci i na případ vypořádání vzájemných pohledávek účastníků řízení výrokem pravomocného rozsudku (rozhodčího nálezu) – žalované pohledávky a započtené protipohledávky – má charakter jejich vypořádání (zúčtování) podobně jako je tomu v řízení o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, které soud provádí ex offo tak, aby byl rozsudek co nejurčitější a co nejjednodušší.

Zvláštní předmět řízení o vzájemné pohledávce uplatněné žalovaným k započtení, pokud žalovaný neuplatňuje více, než co uplatnil žalobce, se projevuje tím, že je-li v řízení zjištěna pravost a výše žalované pohledávky a rovněž tak pravost a výše vzájemné pohledávky v tomtéž rozsahu, žaloba musí být zamítnuta, pročež vzájemná pohledávka je rozsouzena samotným výrokem rozsudku.

Jímž byla v soudním řízení proti po právu žalované pohledávce současně vypořádána i vzájemná pohledávka žalovaného tak, že v dotčeném rozsahu byla z tohoto důvodu žaloba meritorně zamítnuta, vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené, jinak by hrozila “anarchie” protichůdných výroků rozsudků o téže pohledávce uplatněné v soudním řízení.

Z výše uvedeného příkladu se právní následky uplatnění vzájemné pohledáky projeví ve výroku rozsudku takto:

a) v případě skutkového zjištění o pravosti a výši žalované pohledávky ve výši 100 000 Kč i pravosti a výše řádně uplatněné vzájemné pohledávky žalovaného ve výši 150 000 Kč

I. žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč se zamítá (výrok s odůvodněním současně obsahuje povinnost k zaplacení žalované pohledávky 100 000 Kč proti povinnosti zaplatit vzájemnou pohledávku ve výši 100 000 Kč) tak, aby nebylo nutné stanovit povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 100 000 Kč a nadbytečně povinnost žalobce zaplatit žalovanému tutéž částku 100 000 Kč

II. žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 50 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

b) v případě skutkového zjištění o nepravosti žalované pohledávky ve výši 100 000 Kč a naopak pravosti a výše řádně uplatněné vzájemné pohledávky žalovaného ve výši 150 000 Kč

I. žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 100 000 Kč, se zamítá

II. žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 150 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, případně: řízení, kterým se žalovaný domáhá, aby žalobce zaplatil žalovanému částku 150 000 Kč, se vylučuje k samostatnému řízení

Námitka nezávaznosti odůvodnění pravomocného rozsudku (rozhodčího nálezu) zamítajícího žalovanou pohledávku jen z důvodu právně účinného započtení určité vzájemné pohledávky žalovaného je zpochybňováním věcné správnosti základních skutkových zjištění rozsudku a neobstojí již proto, že rovněž samotná žalovaná pohledávka je individualizována jen v samotném odůvodnění rozsudku (rozhodčího nálezu), a nikoli v jeho výroku, pročež není důvodu, aby tomu v případě vypořádání určité vzájemné pohledávky bylo jinak.

Ustanovení § 165 o.s.ř. (oprava odůvodnění rozsudku) zakládá právo kteréhokoli účastníka domáhat se opravy odůvodnění nepravomocného rozsudku s jinak věcně správným výrokem, a to i v případě odvolací námitky účastníka o nejednačnosti či víceznačnosti skutkových zjištění rozsudku o předmětu řízení a o způsobu zániku žalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky.

Více než padesát let trvající soudní praxe ignorující vzájemnou žalobu žalovaného ve smyslu ustanovení § 98 o.s.ř. v rozsahu uplatnění vzájemné pohledávky žalovaného přesahující vlastní žalovanou pohledávku, pokud žalovaný navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce, v případě, kdy je vlastní žalovaná pohledávka shledána nedůvodnou, je zjevně nezákonná a v očividném rozporu se zákonem I čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stejně jako v případě zamítnutí žaloby jen z důvodu pravomocným rozsudkem (rozhodčím nálezem) uznaného započtení vzájemné pohledávky žalovaného (srovn. ustanovení § 98 o.s.ř. v části občanského soudního řádu „Podání ve věci samé“) je rozsouzenou věcí i pravomocně schválený soudní smír uzavřený účastníky nad rozsah vlastní žaloby bez ohledu na předmět řízení vymezený vlastní žalobou. Rozsouzenou věcí jsou dále případy, kdy je pravomocným rozsudkem soudu v rozporu s občanským soudním řádem rozhodnuto o jiném předmětu řízení vymezeného vlastní žalobou bez řádně přípuštěné změny žaloby.

Poznámky:

“K otázce sporné v teorii i praxi, jaké jsou procesní účinky námitky započtení, je třeba závěrem stručně poznamenat: Přesto, že o nároku namítaném k započtení nerozhoduje výslovně v samotném výroku rozhodnutí, i když se i v něm projevuje výsledek věcného rozhodnutí o tomto nároku (vyjádřený jinak výslovně a přesně v odůvodnění rozsudku), tvoří tím odůvodnění nutně jeden celek s rozsudečným výrokem, který je teprve tímto obsahem odůvodnění individualizován. To odpovídá i skutečnosti, že se žalovaným uplatněním kompenzační pohledávky domáhá, aby bylo řízení i o ní samotné. V důsledku toho bude též bránit překážka litispendence, popř. Věci pravomocně rozsouzené jejími věcnému projednání v jiném řízení (§ 83, § 159 odst. 3).” (in.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, Vlastimil Handl, Josef Rubeš a kol.)

1.) rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky, Rv I 339/36, (Vážný 15032): “Namítl-li žalovaný ve sporu k započtení vzájemnou pohledávku, a bylo-li uznáno, že namítaná protipohledávka není po právu do výše žalobní pohledávky, a domáhá-li se pak dřívější žalovaný v novém sporu proti dřívějšímu žalobci zaplacení plné vzájemné pohledávky, jest zde až do výše dřívější žalobní pohledávky překážka rozepře zahájené, po případě rozsouzené.” Rozh. ze dne 12. března 1936, Rv I 339/36.) Dlužno se zabývati z úřadu (§§ 233 a 240 odst. 3 c. ř. s.) námitkou zahájené rozepře co do částky 3.398 Kč 15 h, kterou žalovaná strana v řízení první stolice uplatňovala, o níž však rozhodl teprve odvolací soud, kdežto první soud se jí vůbec nezabýval. V příčině této námitky nejde proto o souhlasná usnesení soudů nižších stolic, která by dovolací soud nemohl přezkoumati (viz rozhodnutí čís. 8229 Sb, n. s.). Dřívější spor, jehož se odvolací soud v této příčině dovolává, byl pravoplatně skončen rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 29. března 1935, jímž dovolání nebylo vyhověno. V onom sporu bylo pravoplatně rozhodnuto, že žalovaní Antonín B. (nynější žalobce) a Alois B. jsou povinni zaplatiti žalující straně (nynější žalované straně) rukou společnou a nedílnou částku 3.398 Kč 15 h s přísl. a že až do výše této částky namítané protipohledávky žalovaných 13.000 Kč a 15.000 Kč nejsou po právu. V příčině dílčí částky 3.398 Kč 15 h z nyní zažalovaných pohledávek, bylo tudíž již v onom sporu, a to nyní již pravoplatně rozhodnuto (§ 411 c. ř. s.), že tato částka nynějšímu žalobci a Aloisů B. nepřísluší. Neprávem vylučuje odvolací soud totožnost stran proto, že prý v tomto sporu vystupuje jako žalobce pouze Antonín B., kdežto ve sporu C byl vedle něho spolužalován též Alois B., neboť stačí, že v příčině nyní zažalovaných a tehdy k započtení namítaných pohledávek bylo ve sporu C i proti nynějšímu žalobci jednáno a pravoplatně rozhodnuto, že nejsou po právu částkou 3.398 Kč 15 h; žádá-li nyní žalobce zaplacení pohledávek, které namítal společně s Aloisem B-em ve zmíněném sporu k započtení, od strany, která v onom sporu vystupovala jako žalobkyně, v plné jejich výši, pak musí proti sobě nechati platiti námitku zahájené (nyní již rozsouzené) rozepře i co do celé částky 3.398 Kč 15 h s přísl. Z těchto úvah vyplývá, že v tomto sporu a ve sporu C jde co do částky 3.398 Kč 15 h o totožnost nároku a totožnost stran, která zůstává nedotčena tím, že v posledním sporu byl s nynějším žalobcem spolužalován též Alois B. V příčině této částky šlo tudíž v době vynesení rozsudku soudů nižších stolic o zahájenou rozepři, ke které bylo z úřední moci přihlížeti; pokud soudy nižších stolic o žalobním nároku co do této částky věcně rozhodly, bylo z podnětu podaného dovolání podle § 475 poslední odstavec a § 513 c. ř. s. v příčině této částky rozsudky nižších soudů zrušiti a žalobu odmítnouti.”

R 21/1999: “Námitku započtení, která představuje ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. jen obranu proti žalobě, lze uplatnit bez ohledu na to, že pohledávka namítaná k započtení je předmětem jiného řízení před soudem. Není sporu o tom, že vzájemný návrh, o němž se zmiňuje vedle ustanovení § 97 o. s. ř. i ustanovení § 98 o. s. ř., má, pokud o takový případ v konkrétním řízení jde, atributy i procesní a hmotněprávní následky návrhu na zahájení řízení. Z procesního hlediska se tak i ke vzájemnému návrhu váže úprava obsažená v ustanovení § 83 o. s. ř., pojednávající o překážce litispendence. Je třeba si pak současně uvědomit, že ustanovení § 98 o. s. ř. obsahuje mimo jiné dva právní instituty. Jednak již zmíněný “vzájemný návrh”, jednak “uplatnění pohledávky k započtení”. Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že uplatnění pohledávky k započtení odpůrcem v řízení proti navrhovateli může být považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud odpůrce navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel. Jinak jde pouze o (procesní) obranu odpůrce proti návrhu navrhovatele. K tomu, aby bylo možno i uplatnění pohledávky odpůrce vůči navrhovateli k započtení považovat za vzájemný návrh se všemi s tím spojenými důsledky (včetně možné překážky litispendence ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř.), je třeba především, aby odpůrce uplatnil svoji (jinak započitatelnou) pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel. Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném rozsahu, není možné projev odpůrce, kterým uplatňuje svoji pohledávku k započtení, považovat za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením § 98 o. s. ř. Tak tomu bude především tehdy, nepožaduje-li odpůrce, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel, a to bez ohledu na samotnou celkovou výši pohledávky odpůrce (rozhodná totiž z uvažovaného hlediska je právě výše odpůrcem požadovaného přísudku a nikoliv výše jeho pohledávky). V tomto případě má uplatnění pohledávky povahu procesní obrany žalovaného proti žalobě, obdobné námitce promlčení, námitce zaplacení dluhu apod. Soud se proto nejprve zabývá otázkou důvodnosti pohledávky uplatněné žalobou a teprve v případě zjištění opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení. Odlišnost případů, kdy uplatněný návrh k započtení bude posuzován při splnění zákonných předpokladů jako vzájemný návrh, od případů, kdy takové uplatnění pohledávky k započtení bude jen obranou proti návrhu, se projeví např. tak, že v případě, kdy odpůrce nebude požadovat při uplatnění své pohledávky vůči navrhovateli, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel (a tedy půjde jen o procesní obranu odpůrce), a pokud by soud shledal důvodnou pouze protipohledávku odpůrce, musí vlastní návrh zamítnout, když jej shledal nedůvodným, přičemž o protipohledávce rozhodovat nebude, a to ani v důvodech rozsudku. Je tedy zřejmé, že v těch případech, kdy při aplikaci ustanovení § 98 o. s. ř. nepůjde o vzájemný návrh, ale jen o procesní obranu, pak ve vztahu k této procesní obraně, která - jak bylo vyloženo - nemá povahu návrhu na zahájení řízení, a k níž se tedy také nemohou přimykat následky spojené se zahájením řízení, není důvodu zabývat se otázkou případné překážky zahájeného řízení.”

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.8.2015 sp.zn. I. ÚS 2280/14: “Skutečnost, že se obecný soud v odůvodnění svého pravomocného rozhodnutí vypořádal s námitkou započtení, kterou uplatnil žalovaný jako procesní obranu vůči žalobou uplatněnému nároku žalobce ve smyslu § 98 o. s. ř., a věcně se tak vyjádřil k tomu, zda žalovaný má započitatelný nárok vůči žalobci, nebrání tomu, aby se žalovaný domáhal tohoto nároku žalobou v samostatném soudním řízení. Nejedná se o překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013; nyní § 159 odst. 4 o. s. ř.), neboť uvedený nárok žalovaného za této situace nebyl předmětem původního řízení. Pokud tedy soud dospěl právě na základě této skutečnosti k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o takovéto žalobě původního žalovaného, a řízení o ní zastavil, pak nelze než konstatovat, že o této žalobě odmítl věcně rozhodnout bez relevantního zákonného důvodu. Zastavením řízení tak porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. V dané věci není nikterak sporné, že v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 110/2011 tehdejší žalovaní (stěžovatel a jeho manželka) neuplatňovali k započtení pohledávku, jež by byla vyšší než to, co uplatnila tehdejší žalobkyně (vedlejší účastnice). Ve smyslu druhé věty § 98 o. s. ř. tak měl tento projev povahu procesní obrany proti návrhu, což znamená, že v ní obsažený nárok žalovaných vůči žalobkyni se nestal (samostatným) předmětem řízení, o němž by mělo být meritorně rozhodnuto [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1506/96; dále též nález sp. zn. II. ÚS 159/97 ze dne 5. 11. 1997 (N 135/9 SbNU 219) a usnesení sp. zn. III. ÚS 585/04 ze dne 16. 12. 2004, přístupné na http://nalus. usoud.cz]. Jeho předmětem zůstal po celou dobu řízení výlučně nárok žalobkyně vůči žalobci, jak byl uplatněn žalobním návrhem a v žalobě uvedenými základními skutkovými tvrzeními. Jen ve vztahu k němu přitom mohlo pravomocné meritorní rozhodnutí založit překážku věci rozsouzené.

19. Odlišný výklad by odporoval druhé větě § 98 o. s. ř., jejímž smyslem je odlišení účinků předmětného projevu od vzájemného návrhu, o němž musí být vždy meritorně rozhodnuto. V praxi by zároveň vedl k nejistotě ohledně toho, jaký nárok či stav je vlastně předmětem řízení. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmět jakéhokoliv soudního řízení musí být návrhem účastníka řízení jasně vymezen, přičemž jsou-li splněny podmínky řízení, musí být o něm meritorně rozhodnuto. Povahu rozhodnutí ve věci samé naopak nelze přiznat pouhým právním závěrům obsaženým v odůvodnění rozhodnutí, jejichž uvedení závisí výlučně od toho, zda je příslušný soud považoval za relevantní pro rozhodnutí o návrhu, či nikoliv. Předmět řízení se totiž nemůže odvíjet teprve od rozsahu úvah, které soud uvedl ve svém odůvodnění. O tom, že takovéto pojetí nemá v podústavním právu žádnou oporu, ostatně svědčí i to, že opravnými prostředky nelze brojit toliko proti odůvodnění rozhodnutí.

20. Ústavní soud považuje výklad odvolacího soudu, na němž založil napadené rozhodnutí, za zjevně odporující dikci a účelu § 98 o. s. ř. Skutečnost, že se obecný soud v odůvodnění svého pravomocného rozhodnutí vypořádal s námitkou započtení, kterou uplatnil žalovaný jako procesní obranu vůči žalobou uplatněnému nároku žalobce ve smyslu uvedeného ustanovení, a věcně se tak vyjádřil k tomu, zda žalovaný má započitatelný nárok vůči žalobci, nebrání tomu, aby se žalovaný domáhal tohoto nároku žalobou v samostatném soudním řízení. Nejedná se o překážku věci rozsouzené, neboť uvedený nárok žalovaného za této situace nebyl předmětem původního řízení. Pokud tedy odvolací soud dospěl právě na základě této skutečnosti k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o žalobě stěžovatele, a řízení o ní zastavil, pak nelze než konstatovat, že o této žalobě odmítl věcně rozhodnout bez relevantního zákonného důvodu, v důsledku čehož bylo napadeným usnesením porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.”