Základní kritéria veřejného prostranství a náhrady za bezesmluvní užívání

Základní charakteristikou demokratického právního státu je plné respektování vlastnictví bez ohledu na formu vlastnictví a dobu jeho nabytí s ústavně zaručeným vyloučením omezení soukromého vlastnictví ze zákona ve prospěch všech bez náhrady.

Zákonné omezení soukromého vlastníka v užívání jeho pozemkových parcel jako tzv. veřejného prostranství nemůže být v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl.1 bod i Dodatkového protokolu k Úmluvě bezplatné

Základní pravidla pro určení pozemku za veřejné prostranství a náhrady za zákonné omezení vlastnického práva jeho vlastníka:

1. rozlišování rozsahu vlastnických oprávnění způsobem jeho nabytí je v příkrém rozporu s ústavně i mezinárodně zajištěnou ochranou konstituovaného vlastnictví v souladu s principem rovnosti
2. omezení soukromého vlastnictví je možné jen ve veřejném zájmu jen na základě zákona (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb. a § 14b zákona č. 131/2000 Sb.) a jen za náhradu
3. právo na náhradu za zákonné omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu zakládá a chrání právní předpisy nejvyšší právní síly čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl.1 bod 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě č. 209/1992 Sb.
4. stanoví-li ustálená judikatura, že výše náhrady za bezesmluvní užívání veřejného prostranství se rovná výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, není žádný zákonný důvod pro cenovou regulaci, když snaha ušetřit veřejné prostředky ji ani nemůže odůvodnit
5. pronajímají-li obce svoje školy a školky či jejich části k soukromým účelům za tržní nájemné a vybírají-li za užívání veřejného prostranství ex lege místní poplatky, musí rovněž za tato užívání platit soukromým vlastníkům pozemků (požaduji-li nájemné, musím jej i jinému platit)
6. veřejným prostranstvím mohou být jen pozemky v intraviálu obce
7. zcela zastavěné pozemky nadzemní nemovitou stavbou nejsou veřejným prostranstvím
8. pro určení, které pozemky v intraviálu obcí jsou veřejným prostranstvím, není rozhodný jejich druh evidovaný v katastru nemovitostí bez ohledu na to, zda se jedná o zastavěnou plochu, ostatní plochu, ornou půdu či les
9. pro určení, zda pozemek v intraviálu obce evidovaný jako pole či les, je či není veřejným prostranstvím anebo se jedná o zemědělský či lesní pozemek, je vyjma zařazení pozemku ve vyhlášce obce za veřejné prostranství i to, zda je tento pozemek přístupný pro každého a zda jej může vlastník užívat bez tohoto zákonného omezení pro svoji zemědělskou či lesní výrobu (pěstování zemědělských plodin, kácení dřevin apod.)
10. určitý pozemek v intraviálu obce evidovaný v katastru nemovitostí jako les prohlášený vyhláškou obce za přístupný pro každého, který vlastník pro toto zákonné omezení jako les užívat nemůže (sázení, kácení apod.), je veřejným prostranstvím jako tzv. Lesopark
11. je-li určitý pozemek vyhláškou obce prohlášen výslovně za veřejné prostranství, musí tuto skutečnost respektovat i soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení
12. není-li určitý pozemek vyhláškou obce prohlášen výslovně za veřejné prostranství, může soud v případě sporu o této skutečnosti nařídit znalecký posudek, nevyplývá-li tato skutečnost bez dalšího zjevně z charakteru pozemku (pozemky na náměstích, pozemních komunikacích, sídlištní zeleně apod.)

Zákonné omezení vlastnického práva na základě ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. a § 14b zákona č. 131/2000 Sb. k pozemkům v soukromém vlastnictví tvořících veřejné prostranství je i po 1.1.2014 ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přípustné jen za náhradu bez ohledu na to, zda se jedná o veřejný statek.

Čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod i po 1.1.2014 zakazuje omezení vlastnického práva v soukromém vlastnictví ve veřejném zájmu na základě zákona bezplatně včetně odkazu na veřejný statek.

S ohledem na mezinárodní závazek České republiky na ochranu pokojného užívání majetku již nelze opakovat nejhrubší porušování vlastnických práv soukromých vlastníků jeho omezením bez vyplacení přiměřené náhrady zaručené ústavním zákonem, jak k tomu systémově docházelo v období let 1919–1989masovým nevyplácením peněžních náhrad v řádu stovek milliard korun za první i druhou pozemkovou reformu a znárodnění, kdy soudy všech stupňů po dobu 70 let plánovaně neukládaly povinnost k její výplatě (“Stát krade beztrestně”, in.: Gnómy, nakladatelství Radix). Nepopiratelné ekonomické úspěchy nově vzniklé Československé republiky i poválečného ČSR tak ekonomicky významně spočívají v “konfiskaci” obrovského soukromého majetku bez vyplacení náhrady jeho soukromým vlastníkům. Tento protiústavní stav z let 1919–1989 dokonal Ústavní soud ČR antagonistickou judikaturou – navenek a pro budoucnost - formálně deklarující zvláštní povinnost k výplatě náhrady za znárodnění na základě předpisů o znárodnění z let 1945–1948 (sp.n. II. ÚS 196/97) a prakticky dovnitř všechnu ostatní judikaturou “nikomu nic”.

Poznámky:

Článek 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 19.11.2014 sp.zn. II ÚS 3624/13: “Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostor.”

Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2015 sp.zn. 70Co 27/2015: „Rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k úvahám o povinnosti restituentů „snášet“ bezplatné bezesmluvní užívání vydaných pozemků, tedy nelze na žalobkyni aplikovat už jen proto, že není restituentem a neměla dokonce ani možnost volby „vydání či nevydání“ zastavěných pozemků, resp. vydání pozemků náhradních. Kromě toho ovšem odvolací soud názor vyslovený Ústavním soudem ČR v jeho nálezu sp.zn. I.ÚS 581/14 ze dne 1.7.2014, na nějž odkazoval žalovaný, nepovažuje ani za obecně aplikovatelný ve vztahu ke všem restituentům. Ústavní soud se ve svém zmíněném nálezu vyslovil v tom směru, že „..nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném řešení existujícího právního vztahu…“. Podle názoru odvolacího soudu tuto tezi nelze vztáhnout ani obecně na restitucí nabyté pozemky, neboť byla vyslovena ve zcela jiných skutkových souvislostech a především v řízení, jež se týkalo naprosto odlišné kauzy. V uvedeném řízení šlo o žalobu podanou hlavním městem Prahou o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, jímž bylo stanoveno, že je fyzická osoba tam označená vlastníkem konkrétního pozemku podle § 9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., a teze tamv yslovená nepochybně neměla mít obecný dopad na všechny soukromoprávní vztahy mezi vlastníky pozemků „zabranými“ a využívanými k veřejnému prospěchu – jako veřejné prostranství. Jen stěží lze dovodit, že by vlastníci nabyvší pozemků v rámci restituce byliv případě „nedohody“ s obcí nuceni za všech okolností buďto snášet bezplatné užívání nebo sami navrhnout vyvlastnění pozemku. Smysl „nápravy křivd“ způsobených předchozím režimem by se tak ve vztahu k restituentům zcela vytrácel.“

Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22.10.1997 sp.zn. II. ÚS 192/96 (in. Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 9, nález č. 129): „Ústavní soud, vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, má za to, že pokud jde o formulování jednotlivých restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li tedy v § 2 odst.3 větě druhé zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: „V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona“, a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst.3 věty druhé jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jenž zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak má na mysli zák. č. 87/1991 Sb.”