K aplikaci § 13 obč. zákoníku v navazujícím řízení

Rozsudky obecných soudů v navazujících soudních řízeních mezi týmiž účastníky v obdobné věci zpravidla odkazují na předchozí pravomocný rozsudek s odkazem na ustanovení § 13 obč. zákoníku s tím, že není důvod se odchylovat od závěrů přijatých v dřívější věci, která již byla pravomocně rozhodnuta, a která se má v podstatných znacích shodovat s tím, že skutkový základ, nastolené právní otázky a argumentace účastníků v obou soudních sporech jsou v základu shodné.

Každý účastník řízení má prioritně právo na věcně správný pravomocný rozsudek (usnesení) bez ohledu na předchozí pravomocný rozsudek (usnesení) mezi týmiž účastníky vydaný v obdobné právní věci.

Zásada audiatur et altera pars platí v každém soudním řízení i tehdy, jedná-li se o navazující řízení mezi týmiž účastníky v typově shodné (obdobné) věci.

Zvláště u skutkově a právně nejsložitějších právních kauz mezi týmiž účastníky není výjimkou, že až v dalším navazujícím soudním řízení si soudce i právní zástupci dořeší všechny dříve nejasné skutkové a právní otázky a návrhy důkazů o nich, čehož jsou dokladem soudní řízení v délce i desítek let, měnící se judikatura dovolacího i Ústavního soudu atd.

Již z důvodové zprávy k ustanovení § 13 obč. zákoníku vyplývá, že toto ustanovení míří na stejný výklad obecných právních otázek ve skutkově obdobné věci, tj. např. stejný počátek běhu promlčení u bezdůvodného obohacení při investicích do cizí věci, a nikoli bez dalšího přebírání skutkových zjištění z jiného soudního řízení, byť mezi týmiž účastníky v obdobné věci.

Pravomocný rozsudek (usnesení) může být věcně jiný než dřívější pravomocný rozsudek (usnesení) mezi týmiž účastníky v obdobné věci v závislosti na tom, že kterýkoli účastník může v pozdějším řízení nově tvrdit další (jiné) rozhodné skutečnosti nebo nově navrhovat další (jiné) důkazy než v předcházejícím řízení.

Pravomocný rozsudek (usnesení) může být věcně jiný než dřívější pravomocný rozsudek (usnesení) mezi týmiž účastníky v obdobné věci nejen v závislosti na jiném rozsahu tvrzení rozhodných skutečností nebo jiném rozsahu navržených důkazů, ale již jen s ohledem na změnu judikatury na rozhodnou právní otázku.

Aplikaci ustanovení §13 obč. zákoníku na navazující soudní řízení mezi týmiž účastníky zásadně vylučuje, pokud později projednávaná věc byla předtím pravomocně vyloučena k samostatnému řízení pro nevhodnost dle § 112 odst. 2 o. s. ř., když tímto pravomocným usnesením soudu I. stupně je vázán i odvolací a dovolací soud.

Pravomocně vyloučená věc k samostatnému řízení pro nevhodnost společného projednání dle § 112 odst. 2 o. s. ř. je dokladem, že obě samostatné věci mají rozdílný skutkový základ, rozdílný rozsah dokazování, rozdílný právní základ.

Ustanovení § 159a o. s. ř. o vázanosti soudu i dotčených účastníků pravomocným výrokem dědického rozhodnutí o dědění určitých věcí na základě ustanovení § 484 obč. zákoníku č. 40/1964 s konstitutivním přikázáním společně děděné věci do vlastnictví jen mezi některé z více dědiců má přednost před obecným ustanovením § 13 obč. zákoníku v pozdějším řízení o vydržení těchto věcí mezi týmiž účastníky, resp. některými z nich.

Výroky pravomocných rozsudků (usnesení) v navazujících soudních řízeních mezi týmiž účastníky týkající se obdobné věci mají být věcně shodné, pokud v těchto navazujících řízeních jde o:

a) totožnou právní úpravu bez toho, že k obecné právní úpravě v předchozí věci nepřistupuje ještě další zvláštní právní úprava,

b) totožná skutková tvrzení/námitky rozhodných skutečností obou účastníků,

c) totožné návrhy důkazů prokazujících/vyvracejících rozhodné skutečnosti obou účastníků,

d) nezměněnou ustálenou judikaturu.

Pro aplikaci ustanovení § 13 obč. zákoníku není rozhodující jaké námitky uplatnil účastník v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení mezi týmiž účastníky v obdobné věci, ale jen:

a) rozsah skutkových zjištění a námitek, s nimiž se v odůvodnění předchozího pravomocného rozsudku soud výslovně vypořádal,

b) rozsah důkazů, o které soud opřel svá skutková zjištění, případně se kterými se soud výslovně vypořádal.

V případě, že mezi týmiž účastníky probíhá postupně více soudních řízení týkajících se obdobné právní věci, mají být skutková zjištění a právní hodnocení obou věcí stejná, pokud jsou shodná nejen skutková tvrzení o rozhodujících skutečnostech a námitky žalovaného k nim, jakož i stejný rozsah návrhů důkazů, které je prokazují/vyvrací.

Pro aplikaci ustanovení § 13 mezi týmiž účastníky v navazujících soudních řízeních v obdobné věci je rozhodující: i) totožnost tvrzení rozhodujících skutečností s totožností námitek žalovaného účastníka k nim s ii) totožností rozsahu dokazování tak, jak vyplývají z odůvodnění předchozího pravomocného rozsudku soudu a z obsahu soudního spisu v navazující soudní věci.

Každé soudní řízení mezi týmiž účastníky v obdobné věci je zpravidla jiné, proto může být meritorní rozhodnutí soudu rozdílné v závislosti na unesení břemene tvrzení a břemene dokazování v tom kterém soudním řízení.

Samotná věcná nesprávnost předchozího pravomocného rozsudku mezi týmiž účastníky v obdobné věci je zákonným důvodem pro jeho nerespektování v navazujícím soudním řízení bez ohledu na ustanovení § 13 obč. zákoníku, a to již s ohledem na změnu judikatury, pečlivost a erudici jiného soudce nebo advokáta.