Závaznost rozsudku pro vedlejšího účastníka

Ačkoli je institut vedlejšího účastenství poměrně četný, dosud není ujasněno[1], zda je pravomocné meritorní soudní rozhodnutí vydané v soudním řízení, ve kterém vystupoval vedlejší účastník, pro něj závazné i v následném řízení o téže rozhodující právní skutečnosti, ve kterém vůči původnímu žalobci či původnímu žalovanému nově sám vystupuje již jako účastník řízení.

Smyslem institutu vedlejšího účastenství je nutnost respektovat meritorní pravomocná soudní rozhodnutí o téže rozhodující právní skutečnosti i v následných soudních řízeních mezi týmiž osobami jako nedílné součásti právní jistoty i důvěry v soudní moc, jakož i hospodárnost řízení, kdy se vylučuje dvojí řízení o téže právní skutečnosti zpravidla se stejnými skutkovými tvrzeními i rozsahem dokazování.

Z důvodu, že vedlejší účastník se vedle žalobce nebo žalovaného může zúčastnit řízení ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 o.s.ř. jen má-li právní zájem na jeho výsledku a že má v řízení ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř. stejná práva a povinnosti jako účastník, nestanoví-li občanský soudní řád výslovně jinak, s právem vedlejšího účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy, podat odvolání, návrh na obnovu řízení a ústavní stížnost, není žádného věcného důvodu, aby po právní moci rozsudku mohl vedlejší účastník v následném řízení mezi týmiž osobami o téže rozhodující právní skutečnosti úspěšně tvrdit a prokazovat opak.

Právnímu postavení vedlejšího účastníka se stejnými právy a povinnostmi jako samotný účastník, nestanoví-li občanský soudní řád výslovně jinak, odpovídají stejná práva a povinnosti včetně tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy, samostatného odvolání, návrhu na obnovu řízení i ústavní stížnosti, zúčastněného v řízení jen za zákonné podmínky, že má právní zájem na výsledku sporu , nutně znamená i jeho povinnost respektovat výsledky sporu, v němž vystupoval jako vedlejší účastník, i v následných soudních řízeních týkajících se téže rozhodující právní skutečnosti, ve kterých vedlejší účastník vystupuje již jako žalobce či žalovaný vůči některému z účastníků předchozího soudního řízení.

Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 o.s.ř. znamená dopad i na právní postavení samotného vedlejšího účastníka[2], z čehož vyplývá jeho právo i povinnost respektovat pravomocné meritorní soudní rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 93 odst. 3 o.s.ř.

Ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř. tak ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř. (srov. nestanoví-li zákon jinak) rozšiřuje závaznost výroku pravomocného rozsudku i na vedlejšího účastníka.

Pokud výrok pravomocného soudního rozhodnutí určí vlastnické právo k určité věci či přisoudí určité majetkové právo ve prospěch žalobce či žalovaného, již z podstaty věci vyplývá, že vedlejší účastník v pozdějším soudním řízení nově již v postavení žalobce či žalovaného vůči některému z původních účastníků nemůže úspěšně tvrdit a prokazovat, že je to naopak on, kdo je vlastníkem téže věci či, že on je nositelem téhož majetkového práva.

Rovněž tak v řízení o vlastnické žalobě, např. o vyklizení nemovitosti, o uzavření smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti nahrazením projevu vůle apod., ve kterém soud výslovně a jednoznačně vycházel z vlastnického práva žalobce či žalovaného, nemůže vedlejší účastník v následném řízení již v postavení žalobce či žalovaného vůči ostatním původním účastníkům úspěšně tvrdit, že vlastnické právo téže věci náleží jemu.

V žádném případě nelze chápat smysl účasti vedlejšího interventa jako třetí osoby, který má svou činností podporovat hlavní stranu, aby zvítězila; právní zájem na výsledku sporu musí vyplývat z dopadu meritorního rozhodnutí na právní postavení samotného vedlejšího účastníka a nikoli právní výpomoc cizí osobě. [2]

Jedná-li se o tutéž právní věc, nemá i mezi různými účastníky docházet k antagonistickým výsledkům jednotlivých meritorních soudních rozhodnutí [3]; protože pozdější soudní řízení je podstatným způsobem ovlivněno předchozím pravomocným meritorním rozhodnutím o téže právní věci, předchází tomu institut vedlejšího účastenství, což nutně musí mít dopad i na vázanost vedlejšího účastníka výsledkem soudního řízení, ve kterém vystupoval.

Vstoupil-li vedlejší účastník do řízení vždy jen na základě svého svobodného rozhodnutí se stejnými právy a povinnostmi jako účastník, nestanoví-li občanský soudní řád výslovně jinak, nemůže se v následném řízení týkající se téže rozhodující právní skutečnosti, ve kterém již vystupuje jako žalobce či žalovaný např. určení vlastnictví téže věci či o zaplacení téže pohledávky, vůči ostatním původním účastníkům řízení dovolávat toho, že není vázán předchozím pravomocným meritorním soudním rozhodnutím, ve kterém vystupoval jako vedlejší účastník s právem tvrdit rozhodné skutečnosti, navrhovat o nich důkazy, podávat odvolání, návrh na obnovu řízení i ústavní stížnost atd.

Závaznost výroku pravomocného rozsudku i pro vedlejšího účastníka jako třetí osoby je dána nejčastěji v případech určení sporného vlastnického práva k určité věci či majetkovému právu ve prospěch jednoho z účastníku řízení, který logicky vylučuje souběžné vlastnictví vedlejšího účastníka k téže věci či témuž majetkovému právu.

Náklady řízení vedlejšího účastníka

V soudní praxi v závislosti na výsledku sporu soudy až na výjimky nesprávně přisuzují vedlejšímu účastníku náklady řízení v totožné výši jako účastníkovi, na jehož straně v řízení vystupuje.

Protože vedlejší účastník podporuje svou činností žalobce či žalovaného, na jejichž straně stojí, je na místě, aby ve výroku o nákladech řízení byla stanovena solidární pohledávka či solidární závazek k úhradě nákladů řízení účastníka a na jeho straně stojícího vedlejšího účastníka; nejedná-li se o solidární závazek, náleží vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení jako v řízení penězi neocenitelném (úspěch druhé osoby) dle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. (ve věcech, které nejsou uvedeny v § 3 až 7, činí sazba odměny 9.000 Kč).

Účastník a na jeho straně vystupující vedlejší účastník mají v řízení postavení jakoby „nerozlučných účastníků“ (srov. § 93 odst. 3 o.s.ř.), když se jedná o „jedno plnění ze stejného skutkového základu stejnou zavázanou osobou“.

V případě, že vedlejší účastník na straně žalovaného vůči němuž se žalobce ničeho nedomáhá v řízení tvrdí, že on sám má namísto žalovaného plnit, ale očividně nechce dobrovolně ničeho plnit (pletichy s promlčením), nutno zvážit i aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř.

Poznámky:

1)„Protichůdně je řešena otázka, zda se subjektivní hranice právní moci vztahují rovněž na vedlejší účastníky (93). Domníváme se, že účinky právní moci výroku ve věci samé se na vedlejšího účastníka vztahovat nemohou. Vedlejší intervent totiž stále zůstává třetí osobou, která má svou činností podporovat hlavní stranu, aby zvítězila ve sporu. Právě vzhledem k tomu, že vedlejší intervent je třetí osobou, nemohou mu být ani uložena žádná práva či povinnosti vztahující se k věci, a z téhož důvodu pro něj nemůže být výrok rozsudku ve věci závazný.“ Občanský soudní řád, Komentář I. díl, Praha, Wolters Kluwer ČR, a.s. 2009, str. 722, David, L; Ištvánek, F; Javurková, N; Kasíková, M; Lavický, P. a kol.)

2)O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý morální, majetkový, nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje.“ (Občanský soudní řád I, Komentář, C.H.Beck 2009, k ustanovení 93 o.s.ř., str. 607, Drápal, L.)

3.)Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.8.2006 sp.zn. I. ÚS 398/04: “Základním předpokladem fungování demokratického právního státu a zajištění právní jistoty občanů a jejich důvěry ve státní akty je, aby pravomocná rozhodnutí státních orgánů, na jejichž základě jednotlivec nabývá vlastnictví, byla nezpochybnitelnou skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby opírající svoje domnělé vlastnictví o jinou (dřívější) právní skutečnost. Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.”

4)Nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.2.2005 sp.zn.I. ÚS 647/02: „Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).“ Stejně tak i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 2011 čj. 30 Cdo 3774/2009

5)Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2006 sp.zn. 33 Odo 1031/2005: “Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je potřeba vykládat v úzké souvislosti s § 159a odst. 1 o. s. ř. a § 159a odst. 4 o. s. ř. Z nich vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).“

6)Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2010 sp.zn. 30 Cdo 2272/2009: „V posuzované věci odvolací soud sice v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odkazuje též na právní závěr, který vyslovil týž odvolací soud ve věci vedené u O bvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 478/2002, kdy ve sporu mezi týmiž účastníky o peněžité plnění podlé téže kupní smlouvy soudy dospěly k závěru, že uvedená kupní smlouva je (absolutně) neplatná, avšak ponechal zcela stranou řešení (v odůvodnění rozsudku se nijak nevypořádal s) otázk(o)u, zda, a pokud ano, v jakém rozsahu je soud v této věci vázán zmíněným pravomocným rozsudkem, v němž jako předběžná otázka byla řešena platnost předmětné kupní smlouvy. Jako judikatorní analogon lze v tomto kontextu zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001 (in www.nsoud. cz), v němž dovolací soud zaujal právní názor, že rozsudek ukládající plnění podle určité kupní smlouvy vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení platnosti takové smlouvy, jestliže účastníci obou řízení jsou totožní a jedná se o tutéž kupní smlouvu. Jestliže otázka platnosti takové smlouvy již byla v předchozím řízení o plnění soudem závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto - vztaženo nyní na tento případ - v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace ustanovení § 159a, avšak (podle názoru tohoto senátu) nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky ( § 159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v uvedeném směru též svůj právní závěr v odůvodnění svého rozhodnutí také patřičně vyložil (ať již s výsledkem, že předmětným soudním rozhodnutím je ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout, že v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (in www.nsoud. cz; rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta.“