Zánik nájmu bytu manželů trvalým opuštěním společné domácnosti

V právní praxi je neodůvodněně zaměňováno trvalé opuštění společné domácnosti vyvolávající zánik společného nájmu bytu manželů za trvalé opuštění bytu jedním z manželů za trvání manželství, které však samo o sobě nevyvolává tytéž právní následky.

Ustanovení § 708 obč. zákoníku o zániku společného nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti nelze zaměňovat za opuštění bytu v úmyslu manžela se do něj nevrátit; ustanovení § 708 obč. zákoníku se vztahuje jen na trvalé opuštění společné domácnosti bez ohledu na dočasné opuštění bytu společným nájemcem po dobu trvání rozvodového či opatrovnického řízení.

Při výkladu ustanovení § 708 obč. zákoníku nutno vycházet jen ze zákonné definice společné domácnosti stanovené ustanovením § 115 obč. zákoníku; při zákonné definici určité právní skutečnosti je vyloučen jakýkoli jiný výklad jakékoli jiné osoby včetně soudu.

Ustanovení § 708 obč.zákoníku o zániku společného nájmu bytu manželů trvalým opuštěním společné domácnosti je nutno vykládat v úzké vazbě na obecné ustanovení § 18 zákona o rodině, které v majetkoprávní sféře společného nájmu bytu manželů sankcionuje porušení povinnosti manžela žít spolu a pomáhat si.

Aplikace ustanovení § 708 obč. zákoníku u práva společného nájmu bytu manželů předpokládá: - existence práva společného nájmu bytu manželů, - existence společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč. zákoníku, - trvalé opuštění společné domácnosti za trvání manželství včetně neužívání bytu, - neexistence vážných důvodů pro prokazatelné opuštění společné domácnosti, kdy např. nesnášenlivost k druhému z manželů nelze považovat za liberalizaci opuštění domácnosti.

Trvalé opuštění společné domácnosti je hmotně právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zákoníku vyvolávající zánik práva společného nájmu bytu, pročež musí být projevem svobodné vůle ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zákoníku.

Zánik práva společného nájmu bytu manželů trvalým opuštěním společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 708 obč. zákoníku je zvláštním způsobem zániku práva nájmu bytu jednoho ze společných nájemců v důsledku zákonné sankce za porušení zákonné normy, že manželé mají žít spolu a pomáhat si, v neprospěch toho z manželů, který jednal v rozporu s ní, s předcházením konfliktů při pozdějším užívání bytu v rozporu s dobrými mravy, pokusy o návrat do téhož bytu po delší době, např. pro vyhoštění od milenky apod.

Trvalé opuštění společné domácnosti vyvolávající zánik práva společného nájmu bytu manželů nesmí být pro úmyslné jednání druhého z manželů v rozporu s dobrými mravy či jiného úmyslného protiprávního jednání vyvolávajícího u druhého z manželů vážné obavy o jeho život, zdraví či majetek, jinak není projevem svobodné vůle ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zákoníku.

Důvodné opuštění společné domácnosti jedním z manželů za trvání manželství pro prokazatelné jednání druhého z nich v rozporu s dobrými mravy či pro soustavné slovní či fyzické napadání, pro nedostatek svobodné vůle nevyvolává zánik společného nájmu bytu manželů, když břemeno tvrzení a důkazní břemeno leží na osobě, která společnou domácnost jinak prokazatelně opustila.

Nedůvodným trvalým opuštěním společné domácnosti je stále častější skutečnost, že manžel druhého už nesnáší, nemůže jej ani vidět, aniž by tento jednal úmyslně proti dobrým mravům či jinak protiprávně. Nejčastějším důvodem trvalého opuštění společné domácnosti je navázání mileneckého vztahu s jiným partnerem či nejnověji osamostatnění ženy po třicítce krátce po narození dítěte („sňatky pro dítě a výživné“) atd.

Placení nájmu bytu po trvalém opuštění společné domácnosti bez vážných důvodů, které nelze zaměňovat s dočasným opuštěním bytu, není ze strany osoby, která trvale opustila společnou domácnost, důkazem o jejím úmyslu trvání společné domácnosti, nýbrž jen úmysl dál užívat byt po svém trvalém opuštění domácnosti.

Placení nájemného pronajímateli po trvalém opuštění společné domácnosti vyvolávajícím zánik práva společného nájmu bytu je ze strany osoby, která trvale opustila společnou domácnost, bezdůvodným obohacením jako plněním za jiného ve smyslu ustanovení § 454 obč. zákoníku.

Základní právní úprava a vybraná judikatura:

Ustanovení § 115 obč. zákoníku: Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Ustanovení § 707 odst. 1 obč. zákoníku: Zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.

**Ustanovení § 708 obč. zákoníku: **Ustanovení § 706 odst. 1 a 2 a § 707 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.

Ustanovení § 18 zákona o rodině: Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009 sp.zn. 21 Cdo 1622/2008: „Podle § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v P lzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 12, ročník 1968; zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve Sbírce soudních a stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; od jejichž závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v současnosti).“